Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Cesta na La Grace

Pražské hlavní nádraží mě přivítalo běžným všedním šrumcem.

      Lidí jako much, obsazené lavičky a do odjezdu rychlíku více jak hodina. Usadila jsem se tedy na klandřík u nějakého butique s oblečením co jich je teď na hlavním více než dost. Odjezdová tabule na dohled. Díky tabletu - mému nepostradatelnemu společnikovi a serfovaní po netu to rychle uteklo, Na tabuli s kolonkou EC77 Antonín Dvořák s trasou Brno - Břeclav - Wien Meidling se objevilo už i aktuální nástupiště č 3.

      Mam ráda takové cestování. Usadilla jsem se u stolečku a otevřela studenou Plzničku - takový odjezdový rituál. A když se k tomu přidal čerstvě doma usmažený kuřecí řízeček, a to nejeden, cesta příjemně ubíhala. Vlak dorazil do cílové stanice na minutu přesně. Vídeň mě přivítala pošmourným deštivým počasím. Dala jsem si bágl do automatické úschovní skřínky, a myslela jsem, že to přestane a udělam nějakou procházku po městě. Ovšem lilo neustále jako z konve, tak jsem maximálně prolejzala místní obchoďák a skončila v Mc Donald na kávičce. Místní WiFina šlapala, tak to do odjezdu mého dalšího vlaku také "celkem rychle" uběhlo, a v 19,30 jsem již nastupovala do lehátkového vozu mezistátního rychlíku EN235 Vídeň - Řím s mou cílovou a zároveň přestupní stanicí Florencie. Ve vídeňském Sparu jsem si koupila nějaké chroupaniny v podobě brambůrek a pár plechovek dobrého vychlazeneho Kaisera. V kupé jsem byla sama, popíjela pivko a brambůrkama začala dělat kolem sebe nepořádek - znáte to. Pustila jsem si k tomu film "Návrat do budoucnosti 3",A zakoukaná jsem si ani nevšimla, že do kupé vešel průvodčí. Nějak se mu nepozdávala moje němčina, tak s úsmévem pronesl. "Můžete klidně česky, já jsem Slovák". Tak to bylo super, béhem dvanáctihodinove cesty jsem s ním dost pokecala. "Teď jedete v kupé sama, ale kolem půlnoci, ve Vilachu přistoupi ještě pět lidí, tak tady bude plno. Řekněte si, až budete chtít spát, upravím vám lůžko, " pronesl ještě s úsměvem, odešel do dalšího kupé, a já pokračovala ve sledování filmu, neboť spát se mi ještě nechtělo. "Pět lidí", říkám si pro sebe, "tak snad to nebude nějaká rozjuchaná společnost vracející se odněkud z alpského mejdanu."Po filmu jsem požádala průvodčího o úpravu lůžka a celkem rychle jsem usnula.

      Probudil mě, ani nevím za jak dlouho noční chlad. Stáli jsme v nějaké stanici. Otevřela jsem okno a nadechla se čerstvého vzduchu. Přede mnou na nástupišti nápis Bruck an der Mur . Zase jsem si lehla a opět hned usnula. Dokonce jsem měla sen, jak můj vlak projíždí nejedním alpským tunelem, úbočím skal a hlubokých srázů. Asi po hodině opět probuzení, kouknutí ven a hle - Bruck an der Mur. Co se děje ? Průvodčí, za kterým jsem zašla mi podal jen kusou informaci, že prý v Tarvisio, na rakousko-italské hranici skočil někdo pod vlak, tak ať si klidně zajdu ven na perón, na cigárko, a k tomu mi opět s úsměvem podával (prodával:-) za 3 a půl éčka plechovku studeného piva, neboť to mé již dávno došlo.

                                                                                       

      Stáli jsme tam více jak hodinu, poté se vlak rozjel, ale stejně postupně v zastávkách nabíral zpoždění,celkem tříhodinové,tak ta slibovaná parta přistupovala ve Vilachu až v půl třetí ráno, Byly to samé baby, italské turistky promrzlé až na kost, průvodčí jim na "přivítanou" vařil do termosky horký čaj. Já jsem samozřejmé zaregistrovala jejich příchod, ale ležela jsem dole na regalu a ani nedutala, natož vstávala, neboť v kupé nebylo v tu dobu k hnutí.

      Ráno mě probudil průvodčí se snídaní, vůně kávy, čerstvě v Bologni nafasované žemličky, sýr, máslo, džem.... . Šla jsem si to sníst na chodbicku, a když to průvodčí viděl, pustil mě do svého servisního kupé ke stolečku. Měl ráno docela fofr, ale i tak si našel čas na pokec. Snídala jsem, a za usrkavaní horkého kafe jsem sledovala z okna italskou krajinu, neznámá města - prostě kdo rád cestuje vlakem, zná tuto romantiku. Po snídani bylo v mém kupé již živo, ženské už rozmrzly a otevřeli si silné Portské, na které mě též pozvaly. Anglicky uměla z nich dobře jen jedna, tak to byla zajímavá konverzace, ale já se domluvím všady a všude. Ještě jsme si udělali společnou fotku - dala jsem jedné svúj Email, tak doufám, že mi jí pošle, a už vlak vjížděl na nádraží, ránem prosluněného města - Florencie.

      Diky zpoždění jsem se zde moc nezdržovala, udělala par fotek, dala amerikáno-italiáno kávičku v bistrozo a vlakem pokračovala do města s šikmou věží, které se od nepaměti jmenuje Pisa.

      Jen taková technická vsuvka - pokud budete cestovat v Itálii vlakem - a nejen v Itálii, nezapomeňte si už před vstupem na nástupiště označit jízdenku, pokud jí máte koupenou ještě v Česku, jako jsem měla třeba já koupenou na úsek Florencie - Pisa, a další extra jízdenku Pisa via Livorno - Piombino, musíte též označit. Prostě nezapomenout.

      Před vstupem na perón se občas provádí namátkové kontroly, a ve vlaku, to už je malér a řádná pokutička. A dohadujte se s místním průvodčím regionálního spoje, který umí jen po Italsku. To se dočkáte akorát "Madona mia a Stupido" na vaší hlavu.

 

      Já jsem vše pctivě označila, sedla do vlaku a otevřela si, na nádraží zakoupenou malou dvoudecovou lahvinku červeného vína, kupodivu lacinějšího než flaška CocaColy, a navíc ještě výborného. Pozorovala jsem krajinu, ustkavala vinko a za dobrou hodinku již vystupovala na Pisa Centrále. Prošla jsem vestibulem, a na malém náměstíčku před nádražím se zastavila, nechala se chvilku hřát toskánským sluníčkem za zvuků zvonů místních kostelů, odbíjejíc pravé poledne.

Přátelé, pobyt v Pise trochu přeskočím, to je na samostatnou kapitolu, a vy jste jistě zvědaví na pokračování mé cesty. Snad jen to, že šikmá věž na Naměstí Zázraků je opravdu křivá, tu jsem navštívila hned po ubytování a sprše v B&B Catherina, kde jsem spočinula dvě noci. Také stojí zmínka o výletu z druhého dne, do pulhodiny vlakem vzdáleného pevnostního města Lucca, o kterém vám budu souběžně s Pisou vyprávět příštê.

      Sobota ráno 4.10.2014 byla ve znamení brzkého vstávání. Asi kolem půl sedmé mi pípla SMSka od nového kamaráda - piráta Marka, že dorazil do Florencie, a nejbližším vlakem jede stejným směrem, jako já před dvěma dny. Marka jsem v té době ještě neznala, psala jsem si akorát měsíc předem s jeho manželkou, která mu plavbu na La Grace dala jako dárek k narozeninám, a on vůbec netušil do čeho jde. Osobní seznámení s Markem proběhlo při mém přistoupení do vlaku v Pise a dále jsme pokračovali již spolu s přestupem v Livornu až do naší cílové přístavní stanice v Piombino Marittima. Cestou mi líčil, jakým způsobem tento dárek obdržel . Byly to obálky. První skrývala lístek na pražskou MHD, druhá listek na vlak do Vídně, třetí lístek na stejný rychlík jako jsem jela já dva dny předem do Florencie, čtvrtá........., a vše bylo ještě proloženo bankovkama s Euro znakem. Tak tomu říkám dárek.                                                                                   Cesta nám pohodově ubíhala, a to ještě, když Marek vytáhl lahvínku slivovičky, ubíhala dvojnasob s vůní domoviny linoucí se celým vagónem. 

      Piombino Marittima je konečná, dál vedou koleje jen odbočkou kolem železáren a vysokých pecí do nákladního přístavu s návazností na trajekty. Vystoupili jsme z vlaku a ocitli se před nádražím vstříc tváří v "tvář" obrovským trajektům kotvících v přístavu.  

      Vzduch byl teple vlhký, s příchutí moře. Cestou vlakem jsme špekulovali, jak se odsud dostaneme na loď, neboť kapitán La Grace Pepa Dvorský nám den předem poslal SMSku, že loď diky velkým vlnám nebude kotvit v piombínském Porto Salivoli, ale až za třinact kilometrů vzdálenou zátokou v Porto Baratti. Byla sobota, a jak jsem zjišťovala na italských dopravních serverech nějaké spojení. Autobusů jezdilo poskrovnu a to ještě s přestupem, v neposlední řadě jednou za "uherák" . Vypravili jsme se tedy vzhůru do starého města, šlapali s báglama na zádech, vedru, a hledali první hospodu, kde bychom se občestvili. 

      Piombino je vlastně o víkendu celkem ospalé město. Všude sice otevřené kavárničky, ale nabízející jen samé "insaláta" a "croasan" , nikde si zde určitě nedáte pravý "guláš se šesti" . To samé s pizzerii, těch bylo opravdu ve městě hodně, ale všechny zavřené s otvírací dobou od 16-ti hodin, a to bylo, hledic na hodiny, ktere ukazovaly půl jedenácté dopoledne nikterak optimistické. Prostě Itálie, no. Naštěstí jsme našli jeden obchůdek s nápisem "alimentari" kde jsme si mohli koupit pár plechovek studeného piva, v jiných malých obchodech bez licence na prodej alkoholu jej neseženete.                                       Sedli jsme si do parku, popíjeli pivko a na střidačku chodili na průzkum po městě, jestli náhodou nebude někde otevřeno. A stal se zázrak, neboť Marek domluvil v jedné pizzerce, že nám jí k obědu udělají. Patrně rozrápěli po vymetání komína pec na zkoušku, tak se jim to hodilo, neboť restaurace byla opravdu prázdná.

 

      Pizza byla výborná a studené točené pivo ještě lepší. Alespoň jsme mohli v klidu probrat, jak se dostat na místo nalodění, ikdyz už jsme předem měli v plánu zvolit taxi.

 

      Po dobrém obědě jsme si jeden v přilehlé ulici kousek od městského nádraží ošéfovali a předem domluvili cenu, kterou se mi podařilo jste o pět "éček" usmlouvat. Taxikář vyrazil z města docela rychle, a za městem, kde byla povolená klasická devadesátka už měl na tachometru "stočtyřicitku". Cesta trvala tedy pár minut, ale šlapat to pěšky s bagáží, to by se nám fakt nechtělo. Po pár kilometrech za městem na křižovatce odbočka doleva, a po svažujícím se průjezdu olivovovou plantáží po jedné a palmovým hájem s bujnou vegetací po druhé straně, se před námi otevřela malebná zátoka Porto Baratti.

 

 

TOPlist