Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Pirátské příspěvky

Hou, hou, samá voda

     

      Dále postupně pochopí, že nemůže chodit všude bos, protože zatímco byl na moři, doma se změnilo roční období. Také mu dojde, že chodit ve vlhkých, prosolených a špinavých kalhotách a triku tady nebude úplně běžnou normou, stejně jako krkání a prdění na veřejnosti, nebo komentování čehokoli, co se nedaří jak by si představoval, slovy „do píči, kurva jedna zajebaná“. Stejně tak se musí při diskusi, kdo z lenošících kolegů udělá nějakou nepopulární práci,vyvarovat navyklého termínu „vy zasraný bílí negři“, což není terminologie rasistická, ale prakticky vyvozená, odkazující na zcela podřízený charakter sloužícího kadeta. Prostě s návratem do „reálu“ jde spontaneita a upřímnost stranou.

      Začne se zase pokoušet spát od večera do rána, a ne v momentech, kdy nemá navigační nebo bocmanskou hlídku a kdy se momentálně neděje nic, co by vyžadovalo urychlený výskok z pryčny. Přestává ve spánku podvědomě čekat na údery zvonu, odpočítávajícího půlhodiny hlídky, a zjišťuje, že usnout lze na moment i v jiné poloze, než na zádech s lokty rozepřenými do stran a nohama zakotvenýma v koutech postele, protože ta už se kývá opravdu jen v jeho mysli.  

      Do týdne mu postupně přestane být na zvracení z kývající se souše,detoxikuje běžnou hladinu alkoholu v krvi a zbude jen obvyklé cestovatelské znechucení, které po návratu kohokoli odkudkoli do naší zemězaslíbené, medem a strdím oplývající způsobují věčně a většinou zcelab ezdůvodně nasraní spoluobčané.

A pak poslouchá ty otázky... „Tak jaký to tam bylo...?“  A neví, co přesně říct, a opakuje to, co mu říkali ti před ním, kterých se ptal, tenkrát nechápaje, proč jsou tak nesdílní... „Dobrý...no...hele, co ti mám povídat...“                                                          No a pak si sedne, že to radši napíše. Zavrhne běžný popis výletu. Zavrhne korektní líčení událostí, protože to by toho mnoho nezbylo...a zavrhne snahu nepsat tak, aby se někoho nedotkl, protože nikdo z těch, kdo s ním byli, si falešnou korektnost nezaslouží, všichni jsme, jací jsme, a všichni jsme za to snad rádi. Jestli tedy něco zamlčí, bude to snad jedna drobnost,nedůležitá pro běh událostí. Otevírá tedy fotoalbum a začíná s jednoduchým komentářem...

 

ooooooooooooooo

 

      Výprava začala vlastně už o hodně dřív, když s La Grace jeli v dubnu moji kamarádi a známí. Nevypadlo z nich konkrétně vlastně nic moc, ale fotky byly skvělé, a začal jsem mít pocit, že mi v životě zase jednou něco uteklo. Takže co...rozpis plaveb, hele - tohle vypadá dobře,námořní festival v Toulonu, fregata L´Hermione...ok, objednávám, za pět měsíců se může stát věcí...

Stalo se. Postupem času se ke mě přidal jeden kamarád, pak druhý, pak ten první dohodil třetího. Termín se blížil, začali jsme vymýšlet, jak se po plavbě dostaneme zpátky z Toulonu do Piombina pro auto. Po několikatýdenní investigativní dřině jsme byli teoreticky pořád ještě v Bastii, takže jsme se na to s přehledem vykašlali s tím, že si poradíme, nějakého rybáře opijeme v hospodě a vsadíme se s ním, že jeho loďka by určitě takhle na noc do Piombina nedoplula...

      Začaly se množit facebookové prosby o dopravu různého materiálu na loď.Je to tulačka, nemá stálou adresu, takže všechno, co se nedá koupit po cestě se musí vozit osobně. První byla mosazná cedulka s českou registrací plavidla. Malá věc, ale trnul jsem, abych jí neztratil. Druhý byl velký Jafi,který správně usoudil, že s palníky a demižony lampového oleje a benzínu ho do letadla asi nepustí. Nevadí, přebral jsem kontraband a při společenské konverzaci jsme se dostali k tématu alkoholu na lodi. Teprve tehdy jsem se dozvěděl, že na lodi se alkohol nepije, že z pochopitelných bezpečnostních důvodů platí oficiální suchý zákon. No, na vojenských akcích je to většinou stejné, říkáme tomu filatelistický syndrom. Alkohol je až do doby po akci prostě zakázán. A kdo jeví známky, má průser. A jak jsem v průběhu plavby zjistil, na lodi je to podobně, opilý ve skutečnosti není nikdo, jednak na to není čas, jednak není ani moc chuť, a jednak lézt do lan pod vlivem je čistokrevný pokus o sebevraždu. Lehká hladinka se samozřejmě drží, ale pije se opravdu jen po večerech, když loď kotví, nebo je na programu plenění, rabování a znásilňování v přístavech.

Nakonec jsem se přičinlivě zeptal kapitána, jestli není potřeba něco dovézt na loď. Bylo. Nový sporák. No, kdo chce kam, má sporák v autě.

      První fotky, sraz v Plzni...já, Bluel, Kafe a Vršoun, kterého neznám. Asi nějakej opruzák...jak často se člověk plete. Do Vršounovy Fabie to fakt nedáme, čtyři loďáky, kytara, kanystry s olejem a vínem, štangle salámu, nový sporák na loď...můj plechový mazlíku, vím, že máš kolikrát problém dojet do Vršovic, ale budeme dělat, že to není 1200 kilometrů, jakoby nic. Takže na cestu...

Německo, Rakousko, Itálie, co dodat. Skoro domácké dálnice až ke Mnichovu, tankování v Insbrucku, lehké bloudění po městě, prohlídka prostitutek,skoro jako doma. A pak Brenner, Alpy, ovšem po tmě, obrovské hmoty vedle dálnice, jen tušená krása. A Pádská nížina, Verona, Ravenna, člověk vidí během noci na cedulích půlku kulturní Evropy. Řídíme, pospáváme a těšíme se. Na něco.Kafe se dobře vyhajal, je ještě mladý, teprve zítra má dvacetiny, takže my staří psi jsme tolerantní, stejně nemá papíry. A mluví zásadně mimo čas, kdy je potřeba bavit usínajícího řidiče. A ráno svítání někde u pobřeží...palmy, vůně moře, Apeniny, za kterými vychází slunce. Jo.

      Máme čas k nalodění do odpoledne, takže proložíme zájezd kulturní vložkou. Pisa, tam je taková nějaká věc, co jsme ještě neviděli, prý z kategorie must see. No...pěkné to bylo. Věž dobrý, kostel, ke kterému ta campagnolla patří podstatně lepší, ale bohužel po ránu ještě zavřený. Při pohledu na zástupy Japonek, dělající široko daleko zvláštní jogínské kreace mi došlo, že všechny podpírají věž na fotografie...takže ne, stačilo, my umíme být trapní jistě i líp, takhle se fakt fotit nebudeme (ale chtěli jsme!). Už jen obejít půl města (kasárna, no passaran), hop do vozu a směr Livorno, zabít ještě trochu času.

      Hezké přístavní město to je, to musím říct. Krásná (uzavřená) pevnost,kostely, kanály skoro jako v Benátkách, rybářské čluny, pamětní deska několika set obětí neštěstí trajektu před pár lety (moment...čím že to sem jedeme zpátky...?)... Trocha kultury, rybářský trh, pivo ve stánku (grosse,nein, das ist schön nich grosse...grazias, čtyři padesát...), a po doplnění sila vjemů už podle pobřežních útesů kurs Porto Baratti.

 

ooooooooooooooo

 

     Pak jsem omdlel,

                                                a když jsem se vzbudil, stáli jsme u moře a pár set metrů od břehu se houpala princezna. Zahlásili jsme se, pobalili věci,odstavili auto a počkali na člun. Namočili jsme si boty a poprvé pocítili to,čeho se budeme jen s problémy zbavovat.

      Na lodi jsme si vybrali bydla na přídi, seznámili se s posádkou a kolegy kadety, skočili poprvé ze zábradlí do moře a otestovali prohibici.Fungovala. Zato já, když jsem za hodinu zjistil, že převážíme auta do Livorna,fungoval jsem o poznání méně, a této trapné epizodě se tedy detailně věnovat nebudu. Večer jsme se nějak opět sešli na lodi, proběhla první luxusní večeře,kotva šla nahoru, plachty dolů a loď vyjela... Náš kontingent si první noci moc neužil, ve stádiu utahaného nevědomí se sžíval s místy, které mu budou po příští týden domovem. Přišel tedy o zážitek první noční plavby a snahy novopečené navigační hlídky udržet kurs na Blbej ostrov.

 

      Co říci k posádce, která se nám sešla do značné míry náhodně...asi jen to, že náhoda je někdy lepší než cílený výběr. Stálou posádku tvořil v době naší plavby kapitán Pepa, člověk, který si loď vymyslel a společně s dalšími si ten sen vydupal ze země. Pohodář, kterého člověk nemá problém poslouchat, protože ví, že to je správně. Panák, bocman, šlachovitý chlapík starší než já, který ví a zná, leze po ráhnech jako opičák a který dá člověku důvod zamyslet se nad tím, jestli je u mnoha lidí problém věk, nebo to, co jev hlavě. První strojní důstojník Honza, Panákova obdoba, chlap, co se stará o to, aby fungovalo všechno, co není vidět a bez čeho by měla loď problém. Kuchař Ivo, prototyp piráta, kuchyňský kouzelník a gastrovrah.

      No a další více či méně náhodní členové naší výpravy: o nás čtyřech už jsem psal, na nás asi nic zvláštního nebylo...nebo si toho všimli jen druzí. Militantní magoři, jak nás někteří zaškatulkovali, a kdo nás zná, ví, že měli pravdu.

Velikán Jafi, dobrák, který klame zjevem. Michal, toho času (stejně jako veškerý čas) na vozíku, který pro něj není omezení, ale prostředek, jak se dostat do světa. My máme nohy, on má kola. Sám sebe s oblibou tituluje jako kriplíčka, umí zachlastat jako Dán, a týden na lodi trávil přes den přivázaný u zábradlí na zadní palubě, v noci na podlaze vedle stěžně, přikrytý plachtou. Jeho manželka Aneta, toho času těhotná, což jsem zjistil až po pár dnech, protože ani ona si nehrála na chudinku. Jejich kamarádi a pomocníci -Lucka, Pepe a Pavel. Ti poslední dva se ukázali jako velmi platní stěžňoví lezci, zasluhující čestný kvalifikační titul Monkey boy. Další adept na opičího chlapce, Marek, soused, co bydlí 300 metrů ode mě, a museli jsme se seznámit až na Středozemním moři. Dominik, Francouz, jediný kadet s námořní zkušeností: bydlí v Toulonu a má vlastní jachtu. No...někdy méně jevíce...ale o tom dále.

      A Jarka. Kapitola sama pro sebe. S tím, jak to má, jsme se všichni seznamovali různě rychle, protože přirozeně nedošlo k nějakému úvodnímu vysvětlování. Pravda, něco mi bylo trochu divné, a když se Vršounovi představila slovy „Čau, já jsem Jarka, ale klidně mi říkej vole“, bylo mi to poměrně jasné. Nicméně někteří nepostřehli, a ještě tak den - dva trochu tápali.

První večer došlo na historky z vojny: „To já, když jsem sloužila u rakeťáků...“ „No moment, Jarko...kolik ti je? Za bolševika přece ženský...nechodily na vojnu k raketovýmu vojsku...?“ „No, hehe, to nechodily“. A přemýšlej, šmudlo. Teprve druhý večer došlo v hovorech na téma operace, a do dvou dnů už to tedy pochopili všichni, včetně kapitána,který tuto zásadní informaci prospal. Jarka byla prostě dřív Jirka.

      Jarka se stala zuřivým reportérem lodi. V ruce neustále (i při práci s lany) třímala foťák nebo kameru. Když se po zadní palubě motalo šest lidí, zaplétajících se do lan od plachet a do sebe vzájemně, snažících se přestavět ráhna nebo skasat plachtu a neoběsit se při tom, seriózním hlasem,přeskakujíc mezi nimi přes kličky a smyčky vysvětlovala do objektivu, co se právě děje a trpělivě snášela bocmanovy výhrůžky bičováním devítiocasou kočkou a keilhaulingem, během oběda nebo rabování v přístavní hospodě nám neustále šermovala před očima selfie tyčí a nutila nás pronášet různá moudra pro bulvární média. Vrcholem byl její projekt hromadného pozdravu z La Grace, který si vzápětí vymyslela, spočívajícího v deklamovaných verších pro jakousi televizi.Přirozeně, že většina z nás takovou šaškárnu striktně odmítla. A přirozeně...nakonec jsme se jí téměř všichni zúčastnili.

 

ooooooooooooooo

 

      Ale zpět k výpravě. Skončil jsem první nocí, kdy jsme v bezvědomí upadli na bydla a ti méně mrtví se učili netrefit Blbej ostrov. Ráno jsme ještě jeli, budíček byl v půl osmé, luxusní snídaně v osm,a předtím je třeba namíchat víno s vodou, protože žízeň je prevít. Vyměnili jsme italskou vlajku za korsickou a dorazili do Cap Corse Centuri, kde jsme jako obvykle zakotvili před rejdou; většina přístavů zpoplatňuje jakékoli kotvení, a ty nejpitomější díry se snaží zpoplatnit i vjezd člunu. Zbytek dne byl věnován nutnému učení: kde jsou jaká lana od jaké plachty (hlavní, košová,brámová, stěhovky, spanker, kosatka, celkem deset kousků na dvou stěžních i mezi nimi), k čemu slouží zvratičky (ke zvracení ne, s tím si námořník musí poradit i bez lana, ale k tomu se ještě dostanu), kasouny, skasalnice, otěže...to, že lana od jedné plachty mají i čísla, lana od různých ráhen se liší tloušťkou, tahají se postupně, pak se musí zajistit, dotáhnout, a nakonec je třeba provazový bordel na palubě uklidit, pěkně namotat na kolíky...aby se dal za pár okamžiků opět shodit a rozmotat, a...tak dále. A pěkně všechno nejen teoreticky, verbálně a na funkčním modelu, ale i prakticky.Doporučené rukavice jsem po prvním dnu odhodil, protože pokud chce mít člověk v rukou cit, potřebný k nahmatání lan mimo výhled, musí se smířit se sedřenýma rukama od konopí.

A pak hurá na stěžně, je třeba zgasketovat skasané plachty, abychom nevypadali jako bordeláři, co si neumí pěkně sbalit prádlo. Loď stojí, nehoupá,takže to nebude problém. Sedáky na sebe, je povinnost být neustále cvaknutý,protože dobové ztráty námořníků si naše loď dovolit nemůže. Zkouší to většina kadetů, někteří končí v půlce prvního žebříku, někteří se dostanou přes lanový převis i do koše (naposledy tuto plavbu). Provazový žebřík má tu nevýhodu, že se směrem nahoru zužuje, takže se do něj jednak čím dál tím hůře vejdou chodidla, a jednak má tendenci se točit podél svislé osy do stran.K tomu je třeba neustále přehazovat karabiny a snažit se nezamotat do všudypřítomných lan.

Jen pár nás nakonec zvládne celou trasu hlavní ráhno -košové ráhno -brámové ráhno, kde se učí gasketovat. To je balení z paluby skasané plachty,kdy se plachta v pozici „ležím žebry na ráhně, bolí to jako prase, stojím na nějakém provaze (šlapnici), na který nevidím a lovím kusy plachty a konce provazů pod ráhnem, kam přirozeně nevidím“ musí poskládat (čtyřmi lidmi pokud možno stejně a rovnoměrně), a následně úhledně převázat gasketami. Jsou to taková kratší lanka, přivázaná k ráhnu a smotaná do „panenek“, ty se musí nejdřív nalézt, rozvázat, a pak už to jde skoro samo. Rozdíl mezi ambulantním uzlem a uzlem křížovým, tzv. babákem samozřejmě známe, ale přirozeně nám z pokusů většinou vychází ten druhý. Jarka ječí, že jí vadí kozy, ale my bez koz na tom nejsme o moc líp, a airbagy jí závidíme.

      No, zvládli jsme to, máme to za sebou. Nějak nám nedošlo, že pojedeme ještě skoro týden, a plachty, které jsou zgasketované, bude muset zase někdo rozgasketovat, až začne foukat. A pak třeba zarefovat, protože fouká moc. Refování je způsob, jak zmenšit plochu; slouží k němu takové ty ocásky, refy, co visí v řadách na ploše plachty, a k jejich zavázání je třeba spustit ráhno do nižší polohy. A po dalším dojezdu zgasketovat...nepočítaje sundávání prasklých lan a kladek, vyprošťování čehokoli, co se někde zaseklo nebo skříplo, a nepočítaje posléze lezení pro lezení, protože... „na strážním koši seděli dva hoši...“

A pak hurá na břeh, rabovat, plenit a znásilňovat. Cap Corse je malá díra, pár baráků, krám a hospoda. Člun nás vysypal v malé rejdě, která smrděla jako česká pole na podzim. Důvod byl prostý, kanalizace tady vede přímo do přístavu, odděleného od volného moře důmyslnou hrází. Geniálně jednoduché řešení, jak neznečišťovat přírodu...nebo snad alespoň žít s tímto krásně falešným pocitem, i když ve smradu. První věc, která mi byla divná byl fakt, že se země znatelně kývá. Jednalo se zřejmě o místní specialitu, která ustávala pouze na lodi, a doprovázela mě pak až domů, a po několik dalších dní po návratu. Pokoupili jsme nějaké zásoby, zašli do hospody na pivo (large one,please, no, it´s not yet large...merci, sedm třicet...wtf???), a s večerem nás člun opět odvezl vstříc siluetě lodi, ozářené zezadu zapadajícím sluncem.

      Po večeři, hodné pětihvězdičkového hotelu, ne Ivošovy dvoumetrové kuchyně, a troše rybaření byla na programu oslava Kafeho dvacetin. Události rekonstruuji pouze z fotografií. Pravda, sekání šampaňského šavlí si trochu pamatuji, stejně jako houpání oslavence v síti nad mořem. Ale proč jsme ho tam vlastně nepotopili, to je mi záhadou. Velký proutěný koš se z poloviny naplnil láhvemi od rumu, a to je druhá záhada - kde se tam při té prohibici vlastně vzaly.

 

      Nastala noc, klidný spánek na klidné vodě. Oslavenec také usnul, a vyjma okamžiků, kdy jej donutil velitel některé hlídky k aktivitě, než se mu povedlo elegantním obloukem zase zmizet, spal další tři dny. Čímž se dostávám k tématu mořské nemoci, protože jsme usoudili, že Kafe nebyl líný, jen trpěl nějakou dosud nepopsanou formou této choroby.

 

      Mořská nemoc je jako krásná žena. Buď přijde, nebo čekáte marně, a i když přijde, má různé podoby. Kafe tři dny spal. Jiným bylo trochu špatně. Dalším nebylo špatně, ale blbě, a strávili tři dny u zábradlí krmením ryb, a když došlo krmení, alespoň troubili do záchodu a volali velryby (úspěšně). Nejlepší kousek předvedl bocman, takto zkušený mořský vlk, který se orálně rozmáchl při práci na brámovém ráhně ve výšce nějakých 23 metrů. Mě osobně tento výkon unikl, a s politováním musím konstatovat, že jej nestačila zaznamenat ani palubní dokumentaristka Jarka. Nás pár, kteří jsme čekali marně,jsme si s potěšením nakládali zbylé řízky, bramborový salát, pečená kuřecí stehna a moučníky, s vědomím, že dokud to jde, byla by škoda to prostě jen vyhodit bez pokusu o trávení. Co se mě týče, na zvracení mi bylo vlastně jen na souši, a na lodi pouze dvakrát - ve chvíli, kdy jsme vypouštěli odpadní nádrž. Ano,dělal jsem kdysi na čištění na nádraží, a hovna mě nemohou překvapit, jak jsem si myslel. Ale člověk zřejmě odvykne, ještě jsem byl rád za propocený smradlavý šátek přes nos.

 

ooooooooooooooo

 

      Posádka je na lodi rozdělena do tří hlídek, kterým se střídají čtyřhodinové služby a volné bloky. Je to služba bocmanská (lana, plachty,paluba, kotva a kotevna), hospodářská (kuchyně, vaření, příprava, servírování, mytí nádobí) a navigační (kormidlování, navigace a pozorování plavební trasy). Navigační hlídka pak pomocí přesýpacích hodin a zvonu ohlašuje uplývající půlhodiny. Jeto geniálně jednoduché zařízení, protože i v noci ten zvuk slyšíte a ve spánku podvědomě počítáte, kolikrát ještě zazvoní, než bude řada na vás.

V praxi to ovšem takhle funguje spíš teoreticky. Když se nejede,pracuje de facto jen hospodářská hlídka. Ale ani v přístavu se třeba bocmanská hlídka jen nepoflakuje. Pravda, paluba se už nedrhne cihlou, nýbrž rejžákem, ale i to umí být pěkná facha.

      Když se jede, fungují hlídky všechny, ale ne každý je schopen lézt po ráhnech, třebaže má zrovna bocmanskou, a nikdo k tomu není nucen. Takže jde nahoru třeba někdo z hospodářské, sekne talířema o stůl a vezme to za něj ten, kdo by tam vlastně lézt měl. Totéž se týká kormidla, ne každý je schopen i přes neustálý výklad kapitána a ostatních důstojníků loď udržet tak,aby nekličkovala, zbytečně se nehoupala a neztrácela rychlost. Již jsem tady zmiňoval našeho francouzského kolegu, majitele jachty z Toulonu. Moderní jachty nemají průběžný kýl, ale jakousi hlubokou a krátkou ploutev. Tam stačí prostě zatočit, a loď udělá co potřebujete, přesně jako auto. Dřevěná briga má kýl poměrně hluboký, a především dlouhý, vlny hází přídí i zádí pět metrů nahoru a dolů, stěžně stojí při bočním větru (protože jet na zadní se povede málokdy) ke svislé rovině ve znatelném úhlu, případně se čnělky vychylují pět metrů doprava a pět doleva. Pokud jede rychlostí dejme tomu 6 uzlů, drží směr docela dobře. Ale běda, když se trochu zapomenete a příď se stočí mimo bod, kam míříte. Ano, správně stačí otočit o čárku, a když to nestačí, tak po minutě o druhou. Ale pohyb nenastane hned, loď má 126 tun, délku na čáře ponoru nějakých 24 metrů,velkou setrvačnost a musíte jí cítit. Pokud vezmete za kormidlo pořádně, aby se už něco dělo, po chvíli se dít začne. Loď se začne prudce stáčet, o hodně víc,než jste chtěli, a je třeba zabrat na druhou stranu. Samozřejmě zase příliš. A znova, loď začne kličkovat jako opilec, nejede už kýlem rovně, ale točí se bokem, ztrácí rychlost a o to méně poslouchá kormidlo. Snažíte se jet na nějaký mrak nebo hvězdu, ale ta se míhá kolem ráhna, přebíhá zprava doleva a rozhodně se nezdá být pevným bodem.

      Po půl hodině dojde kapitánovi trpělivost: „Hele...já ho nechci od toho kormidla přímo vyhodit, nerad bych ho urazil...udělejte s tím proboha něco...“

Oui...když on vypadá tak spokojeně...

„Dominik, please...can I try it for a while...?“

„Well, oui...just for a while...“

„Dominik, pojď na ruma, ty kluku ušatá, kluci to tady na chvilku zvládnou!“

No, a je to...

 

      Zatímco jsem tu vykládal technické detaily plavby, nastalo ráno, odkotvili jsme a během dopoledne přejeli do Calvi, rodiště Kryštofa Kolumba. Odkotvení je zajímavá operace. Kotvu navíjí motor, ale související práce jsou striktně ruční: vylovení kotevní bóje,zachycení kotvy, očištění, vyzvednutí k palubě, přivázání. A samozřejmě skládání řetězu v kotevně, kdy vybraný do pasu nahý nebožák přitahuje železným hákem na něj se valící řetěz a snaží se jej skládat do elegantních smyček. Koupel je po takové operaci nutností.

      Zakotvili jsme před rejdou, naskákali nazí do moře, zase vylezli,spustili do člunu nejdřív Michalův vozík, pak Michala, potom nás, odrazili, byli dojeti člunem nájemců rejdy s tím, že stojíme za bójemi, pohádali se,nevyhráli a posunuli loď o sto metrů. A konečně se mohlo jet rabovat, plenit a znásilňovat. První hospoda na nábřeží (large one, please...yes, good girl...merci, sedm pade???...sere pes, nos to sem, holka), a pak prohlídka města. Představa pizzerie se rozplynula, chtěli jsme si sednout, ne dostat fastfood do ruky. Takže co máme tady...aha, pekárna. Copak stojí ten chleba?Fajn, dejte mi celej tenhle kus...nůž z kapsy, rozporcování bochníku přímo před vyděšenými důchodkyněmi, jak rychle se člověk dokáže změnit ve zvíře. Nebo jak rychle si uvědomí, které věci jsou důležité a které nejsou. Okukujeme a hlasitě komentujeme Francouzky...no elegantní, upravené a čisté jsou, ale je znát, že jsme odjinud, zvyklí na podstatně lepší, nebo prostě jinou kvalitu samic.

      Pak už jen za tmy na nábřeží vedle luxusní restaurace čekáme na člun,čůráme do vody (no co čumíte, ono to není normální?), upíjíme nové zásoby a koukáme, jak to naší holce za rejdou sluší. Na lodi pečená kuřátka, kosti házíme rybám a můžeme se potrhat smíchy, jak se o ně rvou. Zatím nikomu není vlastně pořádně špatně.

      Svítání nad Korsikou. Koukáme na hory, zalité zlatem slunce, které ještě není vidět, na pevnost, na moře. Jsme suchozemci? Jestli ano, proč máme pocit,že tohle známe, že jsme to už zažili, že bychom to měli zažívat častěji...pořád.

Vykotvujeme, a v ten moment přijíždí vojenská loď Celní stráže. „Lagrás, Lagrás, parlevů fransé...“ Grejs, vole...neparlevů, a krom toho nám visí kotva ve vodě a vítr žene loď na moře. Snažíme se anglicky vysvětlit, kdo jsme a kam jedeme, Francouz sice snad změní jazyk, ale slyšet to není, zvuk řeči je pořád stejný. Nevěří nám ani slovo, dobře ví, že pašujeme drogy, protože k tomu se pirátská briga hodí nejlíp. Takže bude kontrola.... Situaci zachraňuje náš rodilý kormidelník. Chápe se slova, tedy několika tisíc slov, a dosáhne toho, že si úředníci jedou na svém torpédoborci ověřit udané skutečnosti, tedy pozvání francouzského námořnictva na festival do Toulonu.

      Konec dobrý, všechno dobré, jsme propuštěni. A propos, drogy na lodi nebyly, ale představa, jak se mi úředník hrabe v pelechu je jízda sama osobě.

Dnes je den přeplavby do Toulonu. Máme to 120 mil, Pepa má zprávy o dobrém větru, který bychom měli potkat, až vyrazíme ze zákrytu Korsiky. Takže plachty dolů, a šouráme se na moře...kurs proti dnu 286, ochladilo se, slunce je pryč, a vítr zatím nic moc, děláme tak dva uzle. Plazíme se po moři, zvedají se vlny, vítr někde být musí. Bluel krmí, pak už jen volá velryby. Nakonec blouzní, že viděl vedle lodi žraločí ploutev. No jasně. Ale pak, asi sto metrů od nás, gejzíry z moře. Velryby. Bluel se dovolal. Nevidíme nic víc, ale víme, že tam jsou.

      Odpoledne vidí kapitán vítr. Jasně, že je vidět...blíží se pás tmavé vody, vlny tam mají bílé čepice. Další plachty dolů...a čekáme. Ještě pár metrů...a bere nás, loď se rozjíždí na stabilních šest uzlů, boční vítr má zpočátku kolem pětadvaceti. Vlny mají kolem pěti metrů, chvílemi víc, příď i záď skáčou nahoru a dolů, výskáme jako malí haranti a na přídi vyskakujeme do vzduchu. Někteří nevýskají, protože zvrací. Učíme se kormidlovat úžlabinou mezi vlnami, tak, aby se loď moc nehoupala a brala z větru maximum. Večeře při krásném západu slunce je bohatá, spousta porcí zbyla, a pár jich porůznu padá ze stolu na palubu, protože bouře chce svůj díl.

      Devět večer, tma jako v řiti, snažím se přejít hlavní palubu za pomoci instalovaného vodícího lana. I s ním to jde špatně, průvlaky stříká voda pod nohy a člověk musí odhadnout pohyb lodi, udělat krok nebo dva a zase se chytit. Strojník se mě ptá, jestli bych s ním šel na ráhno, kdyby bylo nejhůř. Kouknu na čnělky, jak tančí proti obloze, jak se stěžně naklání o pěkných pár metrů doprava a doleva, dopředu a dozadu, a drsným tónem říkám, že až bude nejhůř, tak teda jo. Dobře...je nejhůř, jdi si pro sedák. A kurva.

      Nahoru to šlo docela pomalu. Vítr, tma, jen druhá červená čelovka na protějším žebříku. Výkyv dozadu, ruce jako špagáty, chvilku nic, výkyv dopředu,hubou na žebříku, chvilku nic. Pochopil jsem, že ve fázi chvilku nic musím udělat dva kroky nahoru, přecvaknout aspoň jednu karabinu a zase se pevně chytit. Nevadí, kousek po kousku, ještě převis pod košem, a jsem tady, cvakám se ke koši, vyhrál jsem.

Jo aha, takže ne hlavní ráhno, ale košové...kurva, ten druhý žebřík si dělá co chce i když stojíme, a teď...takže jsem sráč, seru na to, protože když spadnu na palubu, s určitostí trefím žebrama kolík od lan nebo zábradlí, a když spadnu do moře, je to skoro se stejnou jistotou, v té tmě a vlnách je otázka pár vteřin, než mi loď zmizí z dohledu. A kdo mi bude živit děti,zřejmě nějakej hodnej tlustej strejda. No ještě příčka. Cvak. Kouknu přímo pod sebe na palubu, ale ta tam není, je tam moře. Mrd ho nějakou kladkou do hlavy.Ty vole, tak tohle ne, a už jsem nasranej...koho mají oběsit, ten se neutopí. A najednou mi to začalo být jedno. Vzpomněl jsem si na Turmse, který se smál větru, vzýval bohy a tančil v bouři na palubě, až ho námořníci museli svázat. To bylo někde tady...dva a půl tisíce let to tady takhle bylo. Po téhle trase pluli Féničané, Kartaginci, Římané při dobývání Galie, spojenci při vylodění do jižní Francie. Pro něco jsme se narodili, a pro co jsme se narodili, to zvládneme.

      Ležím na ráhně, rozvazuju gaskety, motám panenky a směju se. Do prdele,tohle není možný. Uvědomte si, co je pro váš život důležité...zavrhněte minulost, zavrhněte budoucnost a žijte jenom přítomností. Jen ve chvíli, kdybudete vyrovnáni pomocí meditace sami se sebou, budete žít v souladu s vesmírem. Jenže - já tak žiju, i bez meditace. Takhle to jogín asi nemyslel.

Už se mi ani nechce dolů. Ale jdu. Na palubě strojník povídá -díky, kolego... Dmu se pýchou jako šestnáctka po prvním pořádném polibku. Nemáš zač, kolego. Člověk se pořád učí, a překvapuje sám sebe.

Pokus o spánek, loď se potácí a naráží do vln, jsem rozepřený o zdi jako pavouk a vždycky na pár minut omdlím, než mnou pohyb praští o zeď nebo se mě pokusí vyklopit do uličky. Přes dvě prkna mám u hlavy kolísající čáru ponoru, šššššššššššš....prásk,příď se zřítila do úžlabiny a narazila na vodu. A znova. Chvilka bezvědomí, do toho bimbim, bimbim, bimbim, bim. Půl dvanácté, za půl hodiny máme navigační.Takže pomalu vstát...vstávej, Kafe, máme hlídku.

Jo...dyk...hm.

Dvojka vína,cigáro, ke kuřáckému sudu na palubě šplouchá voda. Mildo, vstávej, do prdele,teď hned.

Hm.....

Kurva, Kafe,vstávej, nebo tě skopnu z bydla.

No jo, porád...

A jeď, negře,nebo se naseru.

 

      Konečně je tříčlenná hlídka komplet na zadní palubě, dozorovaná strojním důstojníkem. Kormidluje Jafi, dobře, ale nerad. Jdu kouknout z přídě, jestli před námi není nějaká křižovatka. Kafe zapálil cigaretu tam, kde nemá, a zabodl oči do paluby, načež začal usínat. Tak tohle ne, hošíku, vstávej a chop se kola, to tě probere.

      Taky Kafe kormidluje dobře, drží kolo pevnou rukou, ani se nepohne.Koukám na strojníka, jak kouká na Kafeho, jak kouká asi na radar, hlavu opřenou o kolo. Po pěti minutách kontrola. Nekouká na radar. Spí.

Tak a kurva do postele, to si to tu radši zvládnem sami. Další tři hodiny u kormidla, jedu pořád rovně, povídáme, zvoníme, zíváme a sledujeme, jak postupně opadá vítr a rychlost. Chčije. Vlny neopadají, jakoby nám chtěly dopřát alespoň nějaký pohyb. Ve čtyři ráno končíme hlídku, rychlost kolem dvou uzlů, vstává kapitán a jachting se mění na nafting. Pokouším se spát, a při té únavě to i docela jde, jen si člověk nesmí lehat na bok, protože pak ho postel fackuje.

 

ooooooooooooooo

 

      Ráno jako malované, vlny opadly, blížíme se k nejvýchodnějšímu ostrovu souostroví Îles d'Hyères,  téměř zcela vojenskému Île du Levant, Velrybímu ostrovu. Tento ostrov byl vojenským územím už za druhé světové války, a během Operace Dragoon, spojenecké invaze na francouzskou Riviéru, se stal jedním z hlavních cílů. Vzhledem k předpokládané přítomnosti tříkanónové baterie ráže 164 mm u majáku Titan, která by dokázala spojeneckou invazi značně zkomplikovat, na něj během noci na 15.srpna 1944 zaútočil 2. a 3. pluk americko -kanadské 1. Special Forces Service o síle 1300 mužů. Z kanónů se nakonec vyklubaly makety, a německá posádka ostrova, 250 vojáků, se po krátkém boji do svítání vzdala.  

      Měníme korsickou vlajku za francouzskou, řídí Dominik, loď se překvapivě trochu potácí. Za chvíli tu máme vojenskou helikoptéru, dotazující se, co máten tanec Svatého Víta znamenat, jestli se jim opravdu snažíme vjet do dopadové plochy, kde budou probíhat střelby. S mnoha omluvami bereme Dominikovi kormidlo, měníme lehce kurs a za pár minut už slyšíme dunět děla. Ze sbalené plachty na nás vypadlo překvapení, spící netopýr. Je uložen do krabice, a přes protesty některých strávníků, že tedy...je mu naplánován výsadek na pevninu.Opravujeme dříve ukořistěný člun, čímž zasíráme včera vydrhnutou palubu. Takže drhneme palubu. Jarčin výklad, jak se to správně dělalo na vojně, je po několika minutách přetržen bocmanem: Napříč, vole...

Cestou se nám nakrátko ukázali delfíni...zblízka okoukli loďz levoboku, pravoboku, ještě dvakrát, a zmizeli, než jsme se stačili rozkoukat. Na palubě je velké haló, honíme se za delfíny z jedné strany na druhou, ale víc než pár rychlých výskoků nad hladinu nám tenhle páreček nevěnoval. Kotvíme u velké vojenské bóje u ostrova Port - Cros.

      Île de Port -Cros je ostrov nevelké rozlohy a zároveň i malý přístav ve tvaru kříže, jenž dal ostrovu jméno. Je součástí přísně chráněného přírodního parku, pročež se u něj nedají vypouštět odpadní nádrže (ano, jinak se žumpa samozřejmě a zcela legálně vylévá do moře). Na ostrově je pět pevností, dnes s jedinou výjimkou v soukromých rukou, které byly během revolučních válek vyhozeny do vzduchu Angličany, posléze opraveny, a ještě na sklonku druhé světové války sehrály roli, pro niž vznikly - pravda, ne ve službě Francie. I ostrov Port - Cros byl cílem vylodění 1. Special Forces Service. Německá posádka měla sice jen 150 mužů, ovšem ti, kryti ve třech pevnostech, začali na vyloděný pluk Commandos drze útočit. Spojenecké speciální jednotky si tak nejprve přivolaly palebnou podporu 203 mm děl křižníku Augusta, po rozednění i bombardování objektů bitevními Typhoony, a dva dny a dvě noci se pokoušely pevnosti dobýt. To se jim podařilo pouze u jedné z nich, zbylé dvě se vzdaly až po dvou dnech bojů a několika salvách 381 mm děl britské bitevní lodi Ramillies.

Obešli jsme tři z pevností - Fort du Moulin, Fort del´Elstissac a Fort de l´Éminence, přičemž do prostřední z nich jsme pronikli po hradební zdi. A skončili jsme, jak jinak, rabováním, pleněním a znásilňováním v přístavní hospodě. Yes, the large one...good...sedm pade, hahá, my na to máme... Po třetím došlo na nesmělý zpěv, po pátém už všichni řvali při mojí harmonice a Ivošově píšťale „Na silnici do Prášil“, Jarka běhala se selfie tyčí avykřikovala „Pro televizi Prima Jaroslava Brokešová“ a obsluha pustila hlasitou muziku, po sedmém, při třískání půllitry do stolu za nápěvu „Hoja hoj, hojahoj, v králi máme zastání“ to obsluha vzdala, vypnula muziku a přinesla nám kolo rumů. Největší místní černoch se chtěl vyfotit vedle Jafiho, takže se mu Jafi po lehké úkloně opřel bradou o temeno hlavy.

      Další den bez ostudných příhod. Koš s láhvemi je dávno plný, spoustajich skončila v pytlích s odpadky, protože kapacita koše nestačila.Vyplouváme z Port - Cros, a vzhledem k tomu, že do Toulonu je to jen kousek, dostáváme od kapitána praktickou lekci křižování lodi v protivětru. Křižování je způsob, jak se loď může dostávat kupředu při větru,vanoucímu v podstatě téměř ze směru, kam se potřebuje dostat. Loď jede s natočenými ráhny na jednu stranu, kam až jí přibližující se pobřeží dovolí. Pak následuje obrat kormidla, postupné, ale rychlé přehození ráhen na jednom stěžni, loď nabere vítr z druhé strany do zadních plachet, které jí začnou otáčet, provlátí stěhovek, přehození spankeru, přední plachty chytí vítr zepředu a dokončí otočení lodi, a následuje přehození ráhen na předním stěžni.Výsledkem je, že se loď vrací v úhlu před místo, ze kterého vyjela, a po ujetí určité trasy následuje opačný postup s otočkou na druhou stranu. Je to pomalý postup vpřed, ale pokud si nepletete jednotlivá lana a pokud je sehraná posádka schopna dělat patřičné úkony přesně a rychle (v řádu vteřin), funguje to.

      Večer jsme podnikli téměř úspěšný pokus o zakotvení v Toulonu, ale s padající tmou nás vyhnala vysílačka. Povolení o vjezd zamítnuto, toulonskou rejdu opouští ponorky, vyplouvající ke cvičení. Aha, takže nic...obrat doprava, a nouzové kotviště v zátoce u Hyeres

 

      Toulon jsme nakonec dobyli den nato. Z Hyeres západním kursem,plujeme podél pobřeží směrem k Toulonu, k tomu nám hraje dýdžej Arnoštek, je to fajn, fajn, fajn, je to fajn, fajnový...a nic nám nechybí. Přístav,kde si dobytím pevnosti získal první ostruhy Napoleon Bonaparte. Kde se před nebezpečím internace ze strany Němců v roce 1942 sama potopila francouzská oceánská flotila, včetně bitevních lodí a křižníků - tady dosedly na dno Strassbourg, Colbert, Algérie, Marseillaise, Provence, Dupleix, Foch, Commandant Teste, Dunkerque a mnoho dalších menších lodí.

      Kotvili jsme ve Vaubanově přístavišti, staré části původního přístavu. Co dodat... L´Hermione nepřijela, prý problémy s průsakem vody. Jo. Letadlová loď Charles de Gaulle taky nějak chyběla, nikdo nedokázal říct kde vlastně je,ale když jsme si spočítali všechny ty Sýrie, Iráky a podobné destinace, bylo poměrně jasno. Takže jsme si alespoň prohlédli Mistraly, problematické objekty případného exportu do Ruska, a samozřejmě Atylu, kolegiální loď ze Španělska,kotvící u stejného mola, s posádkou namixovanou i z Čechů a Slováků. Posádka vytáhla Michala na laně do koše, a k tomu je asi zbytečné cokoli říkat. A abych nezapomněl, odtáhli jsme koš s láhvemi do popelnice.

      Prohlídka města se samozřejmě rozpadla na podobně zájmově zaměřené skupiny, takže já s Vršounem jsme většinu času mezi prohlídkou námořního muzea, tržiště a jachtařského obchodu strávili v trafice. Francouzská trafika je zvláštní zařízení - mimo jiné tam čepují pivo, jehož cena klesá podle toho,jak dlouho vás znají. Na chodníku před trafikou jsou stolečky a židličky, takže lze popíjet, okukovat Francouzky (viz výše), hovořit ve vzácné shodě o životě,zkušenostech a o tom, jaká pravidla z toho muž ve středním věku může vyvozovat, a s přibývajícím časem už zdravit místní známé. Navečer zpět na loď....na plovoucím mole mezi La Grace a Atylou se chystá párty.

Nejdřív obvyklá lukulská večeře od Iva...a pak gril na mole. Posádka Atyly nese rybu, má skoro metr. Hele, tohle je ale chráněnej červenej tuňák...Jo...? No jo...ale když už tam tak visel...někdo ho praštil, přece to nevyhodíme. No jasně že ne, důkazy je třeba zlikvidovat. A pak už jen mejdan,rum, piva, etylalkohol surfin 96 %, tanec, místní se hrozně styděli, ale na druhou stranu na nás nikdo nezavolal četníky ze Saint Tropez...sekání láhví šampaňského, skoky a pády z mola do olejnaté vody přístavu v šatech i bez, odřená těla o molo při tahání z vody, Michal s uraženou láhví šáňa u pusy, naštěstí jsem ho nepodřízl, pak tančí na vozíku s jedinou ženou z Atyly, co tam asi tak jediná kadetka přesně dělá...jak se praví v jedné písničce, hlavně že je večírek.

 

      No a ráno...hustě prší, déšť nám mlátí do paluby nad hlavou, skrz přísvitové krystaly nám kape do postelí, Michal spí na mole, přikrytý plachtou,po které stékají proudy vody, kadeti ho občas kontrolují, jestli ještě leží mimo hlavní proud...a pak přestane pršet, svítí slunce, a je konec, střídání posádek. Párkrát ještě do trafiky, pak nakoupit suvenýry a pochutiny,v supermarketu si při široké nabídce čerstvých potravin opět uvědomujeme,v jaké popelnici Evropy to i po 25 letech stále žijeme. Anabáze u pokladny trajektu...ne, paní opravdu neuměla ani slovo anglicky, německy, rusky, polsky,česky, slovensky, prostě nijak jinak než francouzsky. Ale nakonec...po hodině,několika šamanských tancích a kreslení piktogramů s vozíčkářem nám vystavila osm palubenek do Livorna via Bastia.

      Večer na loď pro věci, nejedna slza ukápla, a šlapeme k přístavišti trajektů. Je to skoro jako na letišti...pasy, jména, kontrola... Stojíme na předposlední palubě, koukáme na naší loď v přístavišti, trajekt se rozjíždí a my načínáme první láhev růžového, co si Vršoun koupil domů jako suvenýr. Pak letí třetí flaška prázdná do moře a za zády nám už stojí několik chlapíků z posádky, mají krásná fialová saka a čekají, co bude. No bude,čtvrtá láhev, Milda čůrá do oblázkového venčidla pro psy, už nás hlídá dohromady asi deset lidí i z vrchní paluby. Zkracuju si trasu po cestě pro kávu přes okna a zábradlí na vrchní palubu, zvyk je zvyk a schody jsou daleko,Milda čůrá z trajektu na hlavy cestujících na spodních promenádách.Posádka stále udržuje distingovaný klid. Odcházím si lehnout do spacáku pod schody na palubě, Vršoun padá nějak kolem, Milda se snaží roztáhnout mříže zábradlí a zvrací na spodní promenády, načež si lehá do jediné louže široko daleko.Děti se nás bojí, matky je musí vodit dolů po druhé straně lodi. Tož pěkné tobylo.

      A ráno už jen Bastia, několik hodin na místním bleším trhu, káva, pivko,kultura, a další trajekt. Čtyři hodiny do Livorna, a pak za volant. Patnáct hodin komatu cestou domů, vyhajaný Milda, Alpy potmě, ale to už znáte. 

 

      A zpátky do reality, nasraní středozemci, supermarkety plné odpadků, řvoucí televize, umělé problémy, křupanský prezident, co si plete číču s píčou.

 

 

 
 

 

TOPlist