Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Poslední mejdan :-) Loučíme se‚už je čas

SOBOTA 11.10.2014

Marseille Provence Airport  -  16.30 SEČ

      "Les bagages est de l'autre côté de l'autobus",zněla odpověď od docela nevrlého šoféra na můj zděšený výraz, kde že mám svůj bágl, neboť všechna zavazadla byla již vyložena a autobus - Shutl Bus - se chystal odjet zpět do města. Teprve nějaká paní mi angličtinou vysvětlila, že mám oběhnout autobus a určitě tam zavazadlo budu mít.

       Hmm, to jsem nepostřehla, učinila tak, a opravdu, na zemi se povalovala moje krosna s připevněným pirátským kloboukem. Ještě že to někdo "nečajzl", když jsem čekala na druhé straně. Oprášila jsem klobouk, vzala vedle stojicí vozík na zavazadla a kráčela do prvního patra letištního terminálu 3 

Marseille garé (nádraží) St. Charles - 10.50  SEČ

       Loď jsem opustila již v brzkých dopoledních hodinách, neboť jsem měla ještě v plánu prohlídku města Marseille s pořízením par fotografii a videí, hlavně místního tramvajového provozu, čimž mé ještě v Praze "zaúkoloval" můj kolega - tramvaják Fanda Zahnáš.

      "Jó,, stará milá Marseille", vzpoměla jsem si na hlášku Bud Spencera z filmu Šimon a Matouš jedou na riviéru, :-) . A měl pravdu. Před monumentálním nádražím, ke kterému vedlo z ulice snad "milion" schodů, na mě dýchla neskutečně příjemná atmosférou s krásným výhledem na celé město. Asi také proto je takto na kopci posazené, aby každý návštěvník, cestující byl okamžitě po opuštění budovy zasažen vyražením dechu z této nádhery.

Někde nad Německem  - 20.15 SEČ

      Dívám se z okénka do černočerné hloubky pode mnou a jen tak občas zaregistruji skrz mraky ozářená města v podobě světlých louží. Sedím, a ani se nehnu, neboť mě to v klíně začalo pořádně studit. Co se stalo?

      Inu, "Jaruška", snažící se zdokumentovat všechno všady a všude, při focení pomocí selfie tyče, při jejím stahování nedopatřením drcla do kelímku s kafem jak tágem od biliáru. Letušky společnosti Air France - mimo jiné sympaťandy kolem mě lítaly s ubrouskama, hadříkama, teplou vodou ......, no prostě snažily se mi to nějak vyčistit, ale "kafe je kafe" Nepustí. Kluci, Marek s Pavlem, sedící roztroušení po letadle opodál se smáli, když jsem jim to líčila. Spíše by se divili, pokud bych žádnou neplechu nevyvedla. Kluci dorazili na marseillské letiště více jak hodinu a půl před odletem, tak jsme si ještě stačili vypít pár piveček v letištním bistru. Možná i proto, diky silnému pivu,mě trochu ruka zakolísala a nedokázala jsem rychle reagovat. Byl to fofr.

      Od letušek jsem s úsměvem dostala novou kávičku, štos ubrousků . , a jako bonus, asi abych se nezlobila za nepříjemnost hrst malých čokolád, mimo jiné výborných, neboť jsem je za letu všechny sama, "zloutala". Tak tedy sedím a pomalu zavírám oči. Jedna z letušek mi něco zašvitořila nad hlavou, ale já už jsem myšlenkou zase úplné někde jinde, zpět o jeden den, kdy naše loď La Grace dorazila do cíle naší cesty, přístavu v Toulonu.

      To bylo slávy, vítání a ovací, neboť vedle u mola stála již zakotvená ještě jedna,přátelská a rovněž pirátská loď Atyla. Po krátkém nástupu na palubé nám kapitán dal do večera volno, a já se hned vypravila cik,cak uličkama vzhůru městem, hledajíc nějakou příjemnou kavárničku nebo bar s WiFinou. Na rohu jedné z ulic mi "padlo' do oka Café Mondiál, tak jsem již za malou chvilku, vstupujíc dovnitř a za vseobecného veselí hostů, neboť jsem byla stále v pirátském ohozu, pronesla ke všem přítomným rovněž s úsměvem . "Bonne journée" 

 

..... a jsme opět na začátku vyprávení

     Sedím tedy v útulné kavárničce Mondiál. Na stole rozpitá sklenice silného piva a právě přinesený panák tvrdého - od místních štamgastů. Třírohý pirátský klobouk spočívá položený na kraji stolu. Kopla jsem ho do sebe, což jsem patrně tak rychle dělat neměla, neboť další byl neprodleně přinesen. Oslava narozenin jednoho z hostů - vybrala jsem si dobrý podnik. Úsměvy z každého rohu lokálu, příjemná společnost. Musím brzdit, jinak budu jak zákon káže. Ikdyž, poslední den plavby se musí oslavit, navíc, kapitán nám dal do večera rozchod. A večer bude velká oslava na molu v přístavu.

PÁTEK  10.11.2014

Molo přístavu Toulon - od 20.00 až do rána bílého

      Oslava konce naší plavby, oslava jak se patří na mořské vlky - piráty.
Vše se neslo v bujném veselí. Litry vina a tvrdého alkoholu, studená piviště a nejedna vybraná pochoutka k za kousnutí. Hrálo se, zpívalo, až se kolem jdoucí zastavovali a občas naší atmosféru ozářili bleskem fotoaparátu. Být někde poblíž nějakej ovocnej sad, nebo co, tak si určitě řekli "To bude zase v aleji nablíto". , když viděli tu spoušť. Álej se nekonala a do moře se toho vejde, k radosti všech rybyček.

      Bocman Panák sekal šavlí hrdla u šampíček, Piráti z Atyly přitáhli odněkud přes den z moře obrovského tuňáka, kterého naporcovali na takové kusance, že až zrak přecházel.

      Však již zanedlouho,, s večerním soumrakem, linula se vůně dřevěného uhlí a grilovaného masa, na které nás jako bratry a též sestry  , pozvali. Také jsem kousek ochutnala - cca kusanec o váze 680 g. v hotovém stavu.

      A bylo to jedna báseň - výborné na 1000% ... a možná ještě více. Ze zbytku ryby udělal kuchař Ivoš výbornou rybí polévku - tedy z tuňáka, pro mě premiéra. Došlo tedy nejen na polévku, ale málem i na tyto dvě francouzské slečinky, náhodně jdoucí kolem, a nalákané na vínko. Říkám "málem", neboť piráti, když jsou na moři ... no víte jak to myslím. Naštěstí k žádnému změrmomocnění nedošlo. 

      Pavel hrál na kytaru, Ivoš sekundoval na různé své píštalky, flétny a każdý bubnoval na cokoliv bylo po ruce a pěl jak mohl nejlépe. Však jsme to s kapitánem a ostatníma pořádně rozjeli.

 

SOBOTA  11.10.2014

Brzo ráno ...... a vlastně jsem pořádně oka nezamhouřila.

      Bylo už ke třetí ranní, když jsem se odebrala na kutě. Jenže, spánek to byl opravdu sekundový. Jafar, co měl regál pode mnou až do rána mazal s bandou mariáš, takže jsem to měla přímo u ucha. A pokud jsem náhodou na chvilku usnula, hrála jsem samozřejmě ve snu s nima ." Flek, Ré, Stovka, Lepší, Stosedm.  " .

      Podle toho jsem ráno také vypadala, ale horký kafe a vůňě právě ohřátých párku mě docela probrala. Ještě, že jsem měla už v noci zabaleno. Vyšla na nás totiž ještě poslední den hospodářská směna, tak jsem se s Pepé a Markem, tedy naší četou domluvila, že umyji nádobí ráno já, neboť jsem měla v plánu brzo opustit loď.
      Když bylo vše hotovo, vyzvedla jsem si u kapitána cestovní pas, který byl u něj po celou dobu plavby uložen v trezoru, doplatila nějaké ty dloužky za provoz lodi - naftu apod. a jala se s dovolením Pepy k odchodu.

      "Tak se sbal,, dostaneš hudlana a mazej na vlak", řekl kapitán s úsměvem a mě nastala těžká chvilka. Nesnáším totiž nikdy a s nikým žádná loučení, obzláště prožiju-li zážitky opravdu neskutečně skutečné. Zkoušela jsem zamaskovat slzy, které jsem měla v očích, ale moc to nešlo, tak po opravdu krátkém rozloučení jsem se raději rychle vydala, s báglem a spacákem v ruce z přístavu vzhůru městem na nádraží.

      

      Jen tak, ještě naposledy, z dálky, podívala jsem se na loď, která mi, i za tak krátkou dobu pobytu učarovala.

La Grace - děkuji Ti, byla jsi skvělá. 

*******************************************************

..... a teď, když hluboko ve vnitrozemí dopisuji tyto řádky konce svého vyprávění, slyším stále v dálce šumění moře a povědomé skřehotání kuchařova papouška na lodi kapitána Flinta z Ostrova pokladů, 

 

"MRTVÍ NEKOUŠOU, MRTVÍ NEKOUŠOU......."

TOPlist